Chtěla jsem si to užít – vyčistit hlavu, odpočinout si a být chvíli úplně mimo realitu. A taky jsem si trochu slibovala, že nás to ještě víc sblíží. S Lukášem jsme spolu byli něco přes rok a tohle měla být taková první vážnější zkouška. Jenže všechno dopadlo jinak, než jsem čekala. A když se mě dnes někdo zeptá, jestli bych s ním jela znovu, odpovím naprosto jasně – ne. A nikdy víc.
Začátek byl jako z katalogu. Cesta proběhla hladce, apartmán byl čistý, útulný, kousek od pláže. První dny jsme se jen váleli, chodili na obědy do místních restaurací, dali si pivo, smáli se. A přestože občas přišla nějaká blbá poznámka z jeho strany, přikládala jsem to únavě nebo horku. Vlastně jsem ty signály trochu přehlížela, protože jsem si nechtěla kazit náladu. Měla jsem ho ráda, věřila jsem mu, tak jsem spoustu věcí přešla. Ale v hlavě mi zůstaly.
Unknown block type "googleAd", specify a component for it in the `components.types` option
Jednoho dne jsem po večeři navrhla, že bychom se mohli projít podél moře. Bylo krásně, všude lampičky, stánky se suvenýry, lidi se smáli, hrála hudba. Romantika jako vyšitá. Jenže on řekl, že nikam nepůjde. Prý je unavený, chce si dát pivo na terase a má dost lidí. Nevadí, řekla jsem si, půjdu sama, jen se projdu, koupím si nanuk a za půl hodiny jsem zpátky. V tu chvíli jako by se něco zlomilo. Zvedl obočí a naprosto vážně mi řekl: „Ne, nikam sama chodit nebudeš.“ Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Jenže on to myslel smrtelně vážně. Začal mi vysvětlovat, že je večer, že se může něco stát, že to tu neznám, a že jako jeho holka prostě nemám co courat sama po cizím městě.
Zaskočilo mě to. Ne že bych neměla ráda, když o mě někdo má strach, ale tohle nebylo „bojím se o tebe“. Tohle byl zákaz. Přímý, jasný, bez možnosti diskuze. Když jsem se ohradila, že jsem dospělá a můžu si dojít na procházku i bez něj, začal být podrážděný. Prý mu mám věřit, že to myslí dobře. Jenže v jeho hlase nebyla ani stopa o starost – byl to chladný příkaz. Tohle nebylo poprvé, co se takhle projevil, ale poprvé to bylo takhle nahlas a bez obalu.
Další večer jsem to zkusila znova. Chtěla jsem si jít jen sednout na lavičku s knížkou. Po pár minutách přišel za mnou, sedl si vedle mě a začal mě vyslýchat, proč jsem šla, co tam dělám a jak to, že jsem nepočítala s tím, že přijde taky. Už mi to bylo nepříjemné. Přestala jsem se cítit svobodně. Každý krok, každý pohyb jako bych musela hlásit. Když jsem jednou šla na záchod v restauraci a zdržela se, protože tam byla fronta, hned se mě ptal, co mi tak dlouho trvalo. A já si uvědomila, že tohle není normální.
Poslední kapkou bylo, když jsem na pláži zahlédla jeho telefon, ležel vedle ručníku, displej svítil. Zvědavost mi nedala, a protože jsem už cítila, že mi něco tají, podívala jsem se. A tam zprávy. Ne stovky, ale dost na to, abych pochopila, že sám důvod, proč mě nechtěl pouštět samotnou, byl úplně jiný, než tvrdil. Psal si s jinou. Nejednou. Flirtoval. Posílal fotky. Smál se, že „je tu s jednou otravnou, ale hezkou holkou“. V tu chvíli mi to došlo. Ty zákazy neměly nic společného s péčí. Šlo o kontrolu. O to, aby se nemusel bát, že já zjistím něco o něm, nebo že bych mohla zažít něco pěkného bez něj.
Bylo mi do breku. Místo romantické dovolené jsem měla pocit, že jsem v pasti. Nechtěla jsem křičet, nechtěla jsem scénu. Ale věděla jsem, že tohle je konec. Sbírala jsem odvahu zbytek pobytu a ještě jsem mu to nedala vědět. Usmívala jsem se, dělala jako že nic, ale v sobě už jsem měla jasno. Nechci zpátky. Nechci vztah, ve kterém mi někdo říká, co smím a nesmím. Nechci být ta, která si musí říkat o svolení, jestli může dýchat. A nechci vedle sebe člověka, který se tváří jako ochránce, ale chová se jako vězeňský dozorce.