Tělo, organismus, je srozumitelným obrazem společenství složeného z různých částí, jež se však svou růzností navzájem nepopírají ani si nekonkurují, nýbrž naopak se doplňují. A tak, každá po svém, přispívají k úspěšnému, užitečnému fungování celku.
Taková funkční, organická spolupráce byla přirozeně odedávna pociťována jako žádoucí uspořádání lidského soužití, takže není divu, že se s tímto obrazným využitím představy těla setkáme v řadě antických textů. Najde se třeba v Platónových i Aristotelových úvahách o soužití ve státě, v židovském prostředí jím Filón Alexandrijský vystihuje působení velekněze, který rozhoduje spory a koná bohoslužbu, a tím propojuje lidi z mnoha stran a věků do jednoho organismu „společenství pokoje a řádu“. V několika verzích se dochovala bajka Menenia Agrippy, římského konzula z přelomu 6. a 5. století př. n. l., který vzpouru plebejců proti privilegiím senátorů přirovnal k situaci, v níž by se končetiny lidského těla bouřily proti žaludku jen proto, že se jimi nechává nosit a zdánlivě nic nedělá.
Kdybychom tyto různé varianty obrazu těla zkoumali blíže, ukázalo by se, že jednotu či spolupráci nestejných součástí představují s různými důrazy, obraz těla je rámcem, do něhož se vejde ledacos. Také v případě jeho vztažení na církev je třeba věnovat pozornost tomu, co se jím přesně chce říci.
O to, že se metafora těla Kristova stala jedním ze základních přiblížení povahy křesťanské církve, se zasloužil apoštol Pavel: v Novém zákoně se obraz církve jako těla objevuje pouze a jen v pavlovských textech. Zřejmě poprvé jej Pavel použil v Prvním dopise do Korintu. Tam ve 12. kapitole tento obraz zapojuje do svého úsilí o překonání roztržek či štěpení, jímž podle všeho bylo mladé společenství korintských křesťanů postiženo. Je zajímavé, že cestu k jednotě, překonání rozkolu vidí ve varování před snahou o vzájemnou stejnost, uniformitu. Zdůrazňuje, že „tělo není jedna součást, nýbrž mnoho součástí“ (1K 12,14), stejně tak v církvi nejsou všichni apoštoly nebo učiteli (vv. 29–30), pro Boží působení je charakteristické, že udílí různá obdarování (vv. 4–11).
Ano, požadavek jednoty spočívající ve stejnosti, může být v důsledku štěpivý, protože vylučuje ty, kdo měřítku stejnosti neodpovídají. V tom nejspíš spočívala potíž „stranictví“, jímž korintská církev trpěla: tvořily se v ní skupiny, jež svoje pojetí křesťanského života považovaly za to pravé, snad „vyšší“, lepší, než jak svou víru prožívali druzí. Tomu Pavel čelí obrazem těla, které naopak nutně potřebuje různost svých součástí, aby vůbec mohlo jako tělo fungovat. „Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch?“ (1K 12,17). Proto zřejmě mezi charismaty, obdarováními, jimiž se projevuje, snad až „prokazuje“ přítomnost a působení Božího Ducha v životech jednotlivých věřících, jmenuje i jen víru samotnou (v. 9).
Když se však takto zdůrazní rozmanitost, nakonec jen naléhavěji vyvstává otázka, co působí jednotu – co tak rozrůzněný celek udrží pohromadě. Na ni také zvolený obraz dává jasnou odpověď: právě a jen příslušnost jednotlivých „údů“ k tělu. Není rozhodující, jestli a do jaké míry člověk odpovídá nějaké představě o tom, jak by se působení Ducha svatého mělo v jeho životě vykazovat, příslušnost částí k tělu se neprojevuje tím, že se navzájem podobají. V tomto ohledu je pro Pavlův obraz církve jako těla ovšem klíčově důležité, že to není tělo jakékoli, jehož vnitřní soudržnost by závisela třeba na ochotě jednotlivých součástí ke spolupráci, nýbrž tělo Kristovo. Příslušnost jednotlivých částí k tělu je dána jejich příslušností ke Kristu.
Zde je podle Pavla založena jednota, o které v tomto oddíle promlouvá také, a to velmi radikálním způsobem. Připojení ke Kristu je podle něj skutečnost tak silná, že vedle ní blednou všechny „danosti“, jež jinak člověka určují zcela zásadně a zdánlivě nepřekonatelně (1K 12,13): jeho status etnicko-náboženský (Žid nebo pohan) i sociální (svobodný nebo otrok), v Ga 3,28 k tomu v podobné souvislosti připojí ještě pohlaví (muž nebo žena).
Můžeme to jistě říci i obráceně: Pavel svým čtenářům připomíná, že příslušnost ke Kristu spočívá také v příslušnosti k jeho tělu, k organismu společenství, jež Kristus z lidí, kteří se mu ve víře odevzdali, vytváří. To vždycky znamená, že příslušnost ke Kristu je příslušností ke společenství většímu a rozmanitějšímu, než je skupina těch, jimž se názorově podobáme a s nimiž se cítíme dobře. V tomto smyslu je obraz církve jako těla významný pro ekumenické úvahy o církvi.
Zeptáme-li se, jak se podle Pavla to připojení ke Kristu uskutečňuje, děje, dostaneme překvapivě jasnou a konkrétní odpověď. V 1K 12,13 i v Ga 3,27 je výslovně spojuje se křtem a v 1K 10,16 prohlašuje, že „společenství Kristova těla“ se uskutečňuje v „lámání chleba“. Nemáme zprávy o tom, že by se prvotní pavlovská křesťanská společenství pokoušela o komunitní způsob života podobný tomu, jak Lukáš líčí počátky sboru v Jeruzalémě (Sk 2,44–45), ale máme v Pavlových epištolách zcela jasné svědectví o tom, že místem, kde se nová existence křesťanské víry stávala a měla stávat sociální realitou, byla bohoslužebná shromáždění. V této souvislosti nabývá srozumitelnosti Pavlovo překvapivě ostré prohlášení ohledně korintských bohoslužeb, že to, co konají, vlastně „vůbec není večeře Páně“ (1K 11,20), přičemž tím zásadním nedostatkem zřejmě byla „jen“ chybějící sociální ohleduplnost.
Skutečnost, že tělo církve je tělem Kristovým, postupně nabývala na významu. Můžeme to sledovat v novozákonních textech, které jsou Pavlovi připisovány, ale nejspíš je jeho jménem napsali až jeho žáci. V listech Koloským a Efezským se mluví o Kristu jako o hlavě těla (Ko 1,18; Ef 1,22–23; 4,15–16). Tím je obraz těla posunut k jinému důrazu: organismus je také uspořádaná a řízená struktura. Tělo může také být obrazem vlády, působení, vlivu. Z toho, jak společenství žije, funguje, se dá vyčíst, čím je určeno.
Autor Listu Efezským tímto způsobem vystihuje poslání církve ve světě: vzkříšenému Kristu je podřízeno všechno, ale církev je a má být společenstvím, v němž je vztah k tomuto Pánu veškerenstva již nyní zřetelný a zakusitelný. Církev tak má vlastně už způsobem své existence i „vládám a mocnostem“ zprostředkovat „Boží moudrost“ (Ef 3,10). V tomto světle snadno chápeme, proč je podle této epištoly tak důležité, aby její čtenáři sami svého Pána, tedy Boha a Krista, dobře znali a rozuměli mu (Ef 1,17; 4,13).
Autor: Jan Roskovec , děkan Evangelické teologické fakulty Univerzity KarlovyČeský Bratr
Proboha!
Zprávy - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|
Marianne|
Žena.cz|
SportWin » bavme se sportem|
Lifee.cz|