Černí baroni: Nehoda Vetchého, Donutilův přízvuk, kadence samopalu a nepříjemný Landovský

| 3 min

Sdílet

Zákulisní historky z natáčení filmu Černí baroni - zranění hlavního herce, napjatá atmosféra na place i nečekané detaily o obsazení.

Černí baroni

Zdroj: FOTO:Pavel Dias, distr. TV Seznam

Slavná komedie Černí baroni oslavila v červnu 33 let od premiéry. Divácky nejúspěšnější film první vlny porevoluční kinematografie skrývá řadu perliček, o kterých mnozí fanoušci dodnes netuší.

Film, který přepsal dějiny privatizovaného kina

Komedie Černí baroni podle knihy Miloslava Švandrlíka šla do kin 4. června 1992 a hned si získala jak diváky, tak kritiky. Za první měsíce ji vidělo víc než milion čtyři sta tisíc lidí a celkově tržby přesáhly 26 milionů korun. Režisér Zdenek Sirový ji točil v době, kdy se český film zrovna rozkoukával v nových poměrech po revoluci. A právě v tomhle období se z Černých baronů stala trefa do černého – nejúspěšnější snímek první privatizační éry.

Do hlavní role vojína Kefalína obsadil Sirový Ondřeje Vetchého, i když uvažoval i o Miroslavu Vladykovi. Generála si měl původně zahrát sám autor předlohy Švandrlík, ale ten nabídku rezolutně odmítl. Nakonec se role ujal Václav Postránecký.

Zajímavostí je, že skutečný Kefalín existoval. Miloslav Švandrlík totiž vycházel z vlastních zážitků u Pomocných technických praporů. Podle jeho slov měl být původně hrdina jménem Kofolín, protože autor byl milovníkem kofoly a dvakrát týdně si nosil tašky s nápojem. „Podívej, ten kofolín už je tady zase,“ slyšel jednou od prodavaček. Nakonec ale název změnil, aby nešlo o reklamu.

Návrat Landovského

K filmu se po letech exilu vrátil Pavel Landovský v roli majora Terazkyho. Jeho návrat byl však komplikovaný. Na place býval náladový, nadával kolegům, své repliky říkal po svém, textu se často nedržel a v pauzách pil alkohol. Přesto se ho celý štáb bál napomenout.

Ve filmu se blýskl také Daniel Landa jako svobodník Halík. V jedné z památných scén, kdy se opije a mudruje o bojeschopnosti vojáků, hraje v pozadí skladba „Strahováček“ od Karla Hašlera.

Herec Jan Kraus, který ztvárnil jednoho z vojáků základní služby, měl v době natáčení už 41 let. Michal Dlouhý si později zahrál i ve stejnojmenném seriálu z roku 2004, a to úplně jinou postavu. Ve filmu byl desátníkem Fišerem, v seriálu se proměnil na vojína Černíka.

Slavné ta-ta-ta-ta-ta

Miroslav Donutil se jako poručík Troník s legendární kadencí „ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta“ chopil samopalu vzor 24, který měl ve skutečnosti teoretickou kadenci 650 ran za minutu, ale prakticky se dalo zvládnout maximálně 100. Zajímavé je, že Donutil nikdy na vojně nebyl. Postavu postavil na vyprávění kamarádů a inspiraci našel i u tehdejšího diplomata, který šišlal.

Úraz na place, šišlající poručík i odhalený obvaz

Během natáčení došlo i na zranění. Ondřej Vetchý přišel o oko – na chvíli. Nešlo však o bojovou scénu, ale o přátelské gesto. Václav Vydra (Šternberk) ho chtěl přivítat, ale místo do dlaně mu prst vrazil přímo do oka.

„Já jsem ho vítal a on mi naběhl přímo na prst. Takže místo na natáčení jsme jeli nejdřív k doktorovi. Museli jsme na pohotovost,“ popsal později Vydra. Vetchý pak několik dní natáčel se zavázaným okem, což je ve filmu vidět, například ve scéně, kdy vojáky kontroluje generál. Ve scénáři se však zranění nijak nevysvětluje.

Film se i po letech drží jako kultovní dílo s nespočtem legendárních hlášek. Vznikl na základě reálných událostí kolem Pomocných technických praporů, kterým se říkalo „černí baroni“ nejen kvůli černým výložkám, ale i proto, že si jako jediní vojáci vydělávali hotovost.

Černí baroni: Nehoda Vetchého, Donutilův přízvuk, kadence samopalu a nepříjemný Landovský

Islám tam sílí, jedná se jen s muži. Tajemná asijská země si vybírá mezi velmocemi

Bydžovská, Cibulková, Etzler. Podivný starý milostný trojúhelník, který má zajímavou dohru i dnes

"Je lepší být na vozíku než s komunisty." Jan Potměšil vzpomíná na revoluci a Havla

Mrazy se ženou na Česko, hrozí i ledovka. Meteorologové řekli, jaký den to bude nejhorší

Tragédie, o které se nesmělo mluvit: Praha 1971