Cizinci s českými kořeny až do třetí generace se mohou stát relativně snadno občany Česka. Objevují kvůli tomu nejen vlastní rodinnou historii, ale i zajímavé osudy z československých dějin 20. století. To je i příběh rodilé Američanky Shawny Lum – vnučky jednoho ze zachráněných Wintonových dětí. Nedávno se stala Češkou.
„Vždycky jsem se zajímala o naši židovskou historii, o to, jak skončili členové naší rodiny, moji předkové. Nejvíc vždycky tehdy, když za námi do Ameriky přiletěl z Izraele bratr mého dědečka Hugo,“ vypráví na dálku z Los Angeles dvaatřicetiletá Shawna Lum.
Od letošního srpna je jedním z těch potomků někdejších Čechoslováků, kteří díky nim získali české občanství.
Od svého dědečka Rudolfa, v poameričtěné verzi jména Rudyho, se toho o minulosti mnoho nedozvěděla. „Byl mladší z bratrů a pamatoval si toho mnohem méně. Navíc měl z toho trauma a snažil se to aktivně vytěsnit. Dokonce skoro úplně zapomněl češtinu. Jeho jsem se tedy na nic ptát nemohla, ale Hugo, to bylo něco jiného. Kdykoli přijel za námi do Kalifornie, seděli jsme kolem něj a on vyprávěl – o všem, o historii, zodpověděl jakoukoli otázku.“
A že měl Hugo Meisl, později v Izraeli přijal příjmení Marom, co vyprávět. Ostatně rodina Meiselů byla jednou z nejstarších židovských rodin v českých zemích.
A to byl jen začátek
„Moje celá rodina v Izraeli měla a má české občanství. Ale můj děda Rudy o to nijak neusiloval a neřešil to ani u svých dětí, natož vnuků. Když jsem byla větší, zjišťovala jsem, jestli bych taky nemohla získat i české občanství, ale v té době to možné nebylo. To se ale změnilo po roce 2019, kdy se ta možnost otevřela i pro vnuky někdejších držitelů československého občanství,“ vypráví Shawna.
[caption id="attachment_142495" align="alignleft" width="339"]
Hugo a Rudolf Meislovi na dobové fotografii. Foto: se svolením Shawna Lum[/caption]
V případě lidí s doloženými českými předky je možné občanství nabýt takzvaně prohlášením. Není nutné skládat žádnou zkoušku, prokazovat znalost českých reálií a jazyka, ani mít předchozí pobyt v Česku.
Doložit je ale nutné množství dokumentů. „To vůbec nebylo jednoduché. Musela jsem dát dohromady celou rodinnou historii, datum, kdy děda odplul ze Švédska, datum jeho příjezdu do USA, různé další dokumenty. Bylo to jako pátrat po ztraceném pokladu. Mnohdy to bylo velmi emotivní, někdy jsem měla husí kůži z toho, co jsem četla, někdy jsem i plakala, když jsem si celý ten obrázek skládala,“ shrnuje Shawna.
Před tím, než její dědeček Rudy získal občanství USA, musel se vzdát toho československého; mít dvojí občanství tehdy nebylo možné.
„Zcela klíčové bylo dohledat přesné datum, kdy byl děda naturalizován – a já to nikde nemohla zjistit. Jen to mi trvalo asi rok a půl. Imigrační úřad je podobnými žádostmi zavalen a vůbec nestíhá. Šlo o jeden kousek papíru, ale bez něj bych se nepohnula.“
A to byl vlastně pořád jen začátek, kdy si Shawna potvrdila, že nárok na občanství skutečně má.
„Potřebovali jsme pak rodný list dědy Rudyho z Brna a další dokumenty jako poválečné potvrzení o československém občanství,“ říká s tím, že bez pomoci přímo z Česka by to zvládla jen těžko.
Její českou spojkou byl bývalý novinář, dnes pracovník tiskového odboru Vojenského historického ústavu Jiří Reichl.
„Musel jsem pátrat ve speciální židovské matrice v Brně, hledali jsme tam Rudyho rodný list. Musel jsem sehnat i potvrzení, že Rudy byl československý občan. Cizinec by myslím vůbec neměl šanci si to všechno vyběhat a opatřit. Pracoval jsem na tom rok a půl,“ podotýká Reichl. Jak ale dodává, brněnský archiv prý fungoval skvěle a nápomocné byly i další úřady.
Balík dokumentů, spolu s notářsky ověřenou plnou mocí, nakonec směřoval na matriku na Praze 1, kde mají k přiznání českého občanství pomyslné poslední razítko.
Potvrzení, že se stává Češkou, Shawna Lum převzala letos v srpnu na českém konzulátu v Los Angeles z rukou generálního konzula Arnošta Kareše. České občanství má nově i její maminka Pamela, dcera Rudyho Meisela.
[caption id="attachment_142496" align="alignleft" width="300"]
Wintonovo dítě Hugo Marom a jeho praneteř Shawna Lum při návštěvě Prahy v Meislově ulici. Foto: se svolením Shawny Lum[/caption]
„Teď tedy mám papír o tom, že mám české občanství. Ale ještě mě čeká další papírování, abych získala i český pas. K tomu potřebuji si nechat vydat český rodný list. Pak můžu žádat o vydání pasu. Odhaduji, že když to půjde dobře, mohla bych ho mít na jaře, k narozeninám,“ doufá Shawna.
Nyní je z rodinných důvodů zpět v Los Angeles, jinak ale žije ve Španělsku, v Barceloně. A provozuje mimo jiné firmu Moveoverseasnow.com, která pomáhá Američanům stěhovat se do Evropy.
„Moje rodinná historie má vliv na to, co dělám. Pomáhám i cizincům, kteří mají původ a kořeny v jiné zemi, aby mohli získat druhé občanství. Zrovna teď třeba jedné rodině z Venezuely pomáhám získat španělské občanství,“ dodává s tím, že sama vnímá jako čest, že se mohla stát Češkou.
„Vnímám to jako součást rodinné historie, jejíž jsem pokračovatelkou. Je to pro mne velmi emotivní a je to pro mne i závazek. Ještě sama nemám děti, ale chci, aby i moje děti měly české občanství. Těžko se ten pocit popisuje, ale vždycky jsem cítila jisté propojení a své české kořeny.“
Táta nevěřil, že se může něco stát
V Česku také společně s prastrýcem Hugo Maromem byla. Zatím naposledy v roce 2015. „Tehdy jsme se konečně společně dostali do Prahy a taky do Brna, odkud rodina pocházela. Ukázal mi, kam chodil do školy, kde sbratrem stáli, když lidé v ulicích Brna vítali Hitlera. I to, kde bydleli a kde naposledy viděl svého adoptivního bratra,“ vypráví Shawna.
To je taky příběh sám o sobě: mladého chlapce jménem Petr, sirotka původně z katolické rodiny, rodiče Huga a Rudyho adoptovali v roce 1937 jako "náhradu" za své první zemřelé dítě. V rodině žil Petr do roku 1939, kdy gestapo krátce po začátku okupace Československa rozhodlo, že katolické dítě nemůže vyrůstat v židovské rodině.
„Jednoho dne si pro něj přišli a prostě ho někam odvedli a oni ho už nikdy neviděli. Hugo ho po mnoha mnoha letech nechal hledat – detektiv pak přišel, že má dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Dobrá byla, že se jej podařilo najít, špatná byla, že před šesti měsíci zemřel,“ shrnuje Shawna.
Sourozenci Rudolf, tehdy osmiletý, a o dva roky starší Hugo Meiselovi pak odjeli vůbec posledním úspěšně vypraveným vlakem Nicolase Wintona z pražského Hlavního nádraží 2. srpna 1939.
„Pro mne Winton znamená, že se podařilo mé matce přesvědčit otce, který nepodporoval to, abychom odjeli. On nevěřil, že se může českým Židům něco stát. Obzvlášť rodině, která je tu v Praze a v Brně přes tisíc let," vzpomínal Hugo.
Nakonec odjeli, ale na londýnském nádraží na ně oproti plánu nikdo nečekal.
„Pravděpodobně, nejsme si tím stoprocentně jisti, pro nás zařídili rodinu, která neměla děti. A ten muž chtěl překvapit svou ženu, že přiveze dva kluky domů. Prý ale dostal srdeční záchvat, když jsme byli na cestě. Manželka nic nevěděla, on tam nepřišel, nikdo tam od Wintona nebyl, tak jsme zůstali sedět na nádraží,“ vzpomínal v roce 2011 v rozhovoru pro Radio Praha Hugo Marom.
Nakonec se bratrů ujal náhodný taxikář. Vše pro chlapce dobře dopadlo, získali střechu nad hlavou a v Británii se později dostali na školu, kterou provozovala československá exilová vláda.
Děti odeslané do bezpečí
Rodina Meislova žila před válkou v Brně, dobře se jí dařilo, provozovala obchod a zlatnictví – mimochodem obor, jemuž se později Hugo v Izraeli věnoval jako svému koníčku.
Po válce se s bratrem, stále ještě jako nezletilí, vrátili do Brna, ale nikoho ze svých blízkých tam nenašli. Později se ukázalo, že kromě nich přežila jen jediná sestřenice.
Pomohl jim soused Antonín Sekal, který rodině schovával po dobu války některé cennosti. Po příjezdu bratrů je vykopal. Byly tam například rodinné fotografie, oblečený, nábytek, peníze a šperky – vše jim poctivě vrátil.
V září 1946 soud zahájil řízení o „nezvěstnosti rodičů“, kteří ve skutečnosti zahynuli v koncentračním táboře. Otec Pavel, bývalý legionář, v Majdanku v červenci 1942 a maminka Arnoštka (Erna) v dubnu 1942 v Rize. Své děti ale dokázali včas odeslat do bezpečí.
„Po únoru 1948 Hugo využil možnosti se vystěhovat do Izraele: změnil si příjmení na Marom a sloužil v izraelském letectvu, účastnil se bojů za nezávislost Státu Izrael,“ říká Jiří Reichl. Ten se spolu s ředitelem VHÚ Alešem Knížkem podílel na přípravě televizního dokumentu Česká křídla nad Siónem, kde vystupuje i Hugo Marom, s nímž se pak spřátelil.
Marom později založil úspěšnou firmu na projektování letišť a stal se i významnou postavou česko-izraelských vztahů. V roce 2011 převzal od ministra zahraničí Karla Schwarzenberga cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Do konce života si ponechal československé občanství. Zemřel v Tel Avivu v lednu 2018.
Rudy už v roce 1946 zamířil přes Švédsko do USA. Žil tam poklidným rodinným životem a jeho další osud není tak přesně a veřejně zmapován, jako v případě jeho bratra. Zemřel v prosinci 2010 v Kalifornii.
Je to vlastně zázrak
Lidé, kteří dnes na pražském Hlavním nádraží spěchají na vlak, procházejí v podchodu k nástupištím kolem památníku, jehož vznik původně inicioval právě Hugo Marom: Památník rozloučení.
Siluety rukou na skle jsou symbolem vděčnosti rodičům, kteří svým dětem podruhé darovali život tím, že je posadili do Wintonových vlaků.
„Hrdinové celého příběhu byli rodiče! Vzali svoje pětileté, čtyřleté děti, osmileté jako můj bratr, desetileté, jako jsem byl já, a jednoho krásného dne jim řekli, že jedou do Anglie na výlet. Za tři nebo čtyři měsíce přijdeme za vámi! A přitom věděli, že ne. Nám to ale neřekli,“ vzpomínal Marom.
Roli rodičů zdůrazňuje i jeho americká praneteř, nově Češka, Shawna Lum: „Pořád nedokážu plně pochopit tu zoufalost a zároveň odvahu spojenou s rozhodnutím rodičů poslat své malé děti někam pryč vlakem, do bezpečí. Bez odvahy Erny a Pavla, rodičů tehdy malého Huga a Rudyho, bych nakonec na světě nebyla ani já. Je to vlastně zázrak.“
HlídacíPes.org
JakZdravě.cz|
Chalupáři-Zahrádkáři|
VědaŽivě.cz|
Sport - Aktuálně.cz|
adbz.cz|
DámskýDeník.cz|
Čas pro bydlení|
Cooky.cz|
