Cítila jsem, že když hned teď někam neodletím, asi se rozpadnu na kousky. Tak jsem si koupila letenku, zabookovala malý apartmán poblíž oceánu a v půlce září vyrazila do slunného Portugalska. Sama. Poprvé v životě.
První dny byly krásné. Ráno káva na balkoně, dlouhé procházky, večerní víno na pláži. Pomalu jsem se učila zase dýchat. Bez tlaku, bez výčitek, bez očekávání. Nemusela jsem nic, jen být. Jenže pak přišel ten den, který měl být úplně obyčejný – a nebyl.
Unknown block type "googleAd", specify a component for it in the `components.types` option
Vyrazila jsem jako obvykle k oceánu. Bylo vedro, ale foukal příjemný vítr a mraky se honily oblohou, takže slunce příliš nepálilo. Vzala jsem si ručník, malou láhev vody, knížku a vyrazila pěšky po pláži, dál než obvykle. Chtěla jsem si najít klidnější místo, kde budu úplně sama. A taky jsem našla – malý záliv mezi skalami, kam vedla úzká stezka. Nikde nikdo, jen šumění vody, vůně slaného vzduchu a já. Přesně to, co jsem hledala.
Jenže čas běžel, slunce se posouvalo, stín se prodlužoval a já si neuvědomila, že příliv tady přichází rychleji, než jsem čekala. Když jsem se zvedla a chtěla se vrátit zpět, cesta byla pod vodou. Stála jsem na pláži odříznutá od zbytku světa a nevěděla, co mám dělat. Signál mizel, telefon hlásil slabou baterii a voda stoupala. Začala jsem panikařit.
Chvíli jsem chodila sem a tam a snažila se najít jinou cestu, ale skály byly příliš strmé. Vlny narážely do břehu a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ne proto, že bych byla v přímém ohrožení života, ale protože jsem si v tu chvíli připadala bezmocná. Sama, opuštěná, ztracená. Byl to zvláštní druh zoufalství, kdy se vám v hlavě honí všechno možné – od toho, že vám někdo ukradne věci, přes to, že tu zůstanete uvězněná do rána, až po výčitky, proč jste vůbec jela sama.
Pak se objevil on. Mladý muž, kolem třicítky, s batohem na zádech a zamračeným výrazem, který ale roztál, jakmile mě uviděl. Snažil se mi něco říct, ale nerozuměli jsme si – mluvil portugalsky, já anglicky. Nakonec jsme si začali ukazovat rukama. Pochopil, že jsem uvízla. Ukázal na cestu nad námi, kde vedla vyšlapaná pěšina, kterou jsem předtím neviděla. Chvíli přemýšlel a pak natáhl ruku. Chytla jsem se ho. Pomohl mi vyšplhat nahoru, pomalu, krok za krokem, dokud jsme se neocitli zpátky na bezpečné cestě.
Děkovala jsem mu a on se jen usmíval. Nabídl mi vodu a chvíli jsme šli mlčky vedle sebe. Nakonec se ukázalo, že mluví i trochu španělsky – a protože já španělsky trochu rozumím, začali jsme si povídat. Jmenoval se João, byl místní a prý často chodí podél pláží sbírat odpadky, protože mu záleží na přírodě. Nečekaně jsme se spolu dali do řeči, nakonec jsme se prošli ještě kousek dál a ten den už jsme se nerozloučili.
Strávili jsme spolu zbytek mé dovolené. Ne tak, že bychom byli od rána do večera spolu – spíš jsme si jen tak přirozeně sedli, začali se potkávat, povídat si. Ukázal mi místa, kam bych sama nikdy nenašla, naučil mě jíst místní ryby, které jsem si předtím nedokázala objednat, protože jsem nevěděla, co znamenají v jídelním lístku. A hlavně mě naučil něco mnohem důležitějšího – že i když si připadáme ztracení, občas stačí natáhnout ruku a někdo nám ji podá.
Po návratu domů jsme zůstali v kontaktu. Nepřijela jsem z Portugalska se slzami ani s příběhem velké lásky, ale s pocitem, že svět je pořád ještě dobré místo. Že i když se někdy ztratíme – obrazně i doslova – může nás najít někdo, kdo nám vrátí víru v lidi.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je pouze ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Napište nám svůj příběh na redakce@zivotcestovatele.cz.