Desítky tisíc lidí před budovou parlamentu, vodní děla, hořící barikády. Obrazy z Tbilisi, hlavního města Gruzie, obletěly koncem roku 2024 celý svět. Kavkazská republika, která byla ještě nedávno považována za premianta postsovětského prostoru a jednu z nejvíce proevropských zemí regionu, se během několika měsíců vydala směrem, který budí vážné obavy. Půl roku po nejmasovějších protestech v novodobé historii země se nabízí otázka: Kam dnes směřuje gruzínská demokracie? A existuje vůbec ještě?
Turbulentní rok 2024 Napětí v Gruzii začalo narůstat už na jaře 2024, kdy vládní strana Gruzínský sen (Georgian Dream) znovu předložila a v květnu nakonec prosadila tzv. „zákon o zahraničních agentech“. Tento zákon vyžaduje, aby se všechna média a nevládní organizace financované ze zahraničí povinně registrovaly jako „organizace sledující zájmy cizí moci“.
Podle lidskoprávní organizace Human Rights Watch jde o opatření, které „výrazně ohrožuje svobodu sdružování a projevu“ a kopíruje ruský model používaný k systematickému potlačování občanské společnosti. Gruzínský politolog Ghia Nodia tehdy uvedl pro Eurasianet , že zákon „otevírá dveře selektivní justici a vládní kontrole nad veřejným prostorem“. Přijetí zákona vyvolalo vlnu masivních protestů napříč celou zemí – nejen kvůli samotnému znění zákona, ale především kvůli rostoucím obavám, že se Gruzie vzdaluje evropským hodnotám a stále více se přibližuje autoritářskému stylu vládnutí, známému z dnešního Ruska.
Napětí dále vzrostlo na konci října, kdy se v zemi konaly parlamentní volby. Podle oficiálních výsledků získala strana Gruzínský sen 54 % hlasů, avšak opozice i tehdejší prezidentka Salome Zurabišviliová výsledky zpochybnily. Ve svém veřejném vystoupení prezidentka hovořila o „systémovém nátlaku na voliče a zneužití státních zdrojů k politické propagandě“. Mezinárodní pozorovatelé z organizace NDI (National Democratic Institute) a IRI (International Republican Institute) později ve svých hodnoceních uvedli, že zaznamenali „vážné nesrovnalosti při sčítání hlasů a manipulativní techniky během předvolební kampaně“.
Krize vyvrcholila 28. listopadu, kdy vláda oznámila, že pozastavuje přístupové rozhovory s Evropskou unií až do roku 2028. Pro mnoho Gruzínců to znamenalo zásadní zlom. Gruzínský sen se dosud profiloval jako proevropská síla a právě slib vstupu do EU pomáhal straně dlouhodobě udržet voličskou podporu. Rozhodnutí proto působilo jako náhlá a znepokojivá změna kurzu. Jak uvedl analytik z think-tanku Carnegie Europe , Thomas de Waal, „vláda zneužívá evropskou rétoriku pro domácí legitimitu, zatímco její praktické kroky směřují opačně“.
Gruzie přitom podle průzkumů veřejného mínění dlouhodobě patří mezi nejvíce proevropsky orientované země v regionu. V květnu 2024 uvedl průzkum organizace CRRC Georgia , že více než 80 % obyvatel si přeje členství v EU a NATO. Podle historika Zuraba Karumidzeho má „evropská identita v Gruzii hluboké kulturní kořeny, které se formovaly už od 19. století“. Oznámení o přerušení rozhovorů proto vyvolalo šok, hněv a další masové demonstrace, které se navzdory represím odehrávají každý večer.
Strana jednoho muže Kdo ve skutečnosti určuje směřování gruzínské zahraniční politiky? Podle mnoha analytiků i politických představitelů je to nikoli premiér nebo parlament, ale Bidzina Ivanishvili – oligarcha, zakladatel a neformální lídr vládní strany Gruzínský sen (Georgian Dream). Ivanishvili, který zůstává bez formální veřejné funkce, ale fakticky drží politické otěže v zemi, je považován za klíčovou postavu všech strategických rozhodnutí. Jeho majetek se v roce 2024 odhadoval na 7,6 miliardy dolarů, což odpovídá zhruba čtvrtině gruzínského HDP. Jak podotkl The Economist , „je téměř nemožné si představit jakýkoli klíčový politický krok v Gruzii, který by nebyl nejprve odsouhlasen Ivanishvilim“.
Ivanishvili své jmění získal v Rusku během divokých devadesátých let – po rozpadu Sovětského svazu obchodoval s elektronikou a záhy zbohatl díky výhodným nákupům bank a metalurgických podniků během privatizační vlny, která probíhala za éry Gorbačova a Jelcina. V roce 2002 se přestěhoval do Francie, kde získal francouzské občanství. Navzdory oficiálnímu odchodu z politiky v roce 2021 nadále ovládá dění v zemi prostřednictvím loajálních struktur uvnitř Gruzínského snu.
„Gruzínský sen není politická strana v pravém slova smyslu. Je to skupina lidí, jejichž hlavním cílem je zůstat u moci, aby ochránili vlastní finanční zájmy,“ uvedl bývalý ministr pro evropskou integraci Thornike Gordadze v rozhovoru pro Radio Free Europe . Podle něj jsou politické směry strany určovány téměř výhradně zájmy samotného Ivanishviliho, a ne programovými debatami nebo rozhodnutími volených orgánů.
V roce 2024 byl Ivanishvili sankcionován Spojenými státy a několika evropskými zeměmi. Jak uvedlo americké ministerstvo zahraničí, důvodem byly „systematické kroky směřující k podkopání demokratických institucí v Gruzii a prosazování zájmů Ruské federace na úkor evropské integrace“. Sankce zahrnovaly mimo jiné zmrazení majetku a zákaz vstupu na území USA. Podle analýzy organizace Freedom House z téhož roku je právě koncentrace ekonomické a politické moci v rukou jediné osoby jedním z hlavních faktorů, proč Gruzie v hodnocení demokratických standardů dlouhodobě klesá.
Pokračující protesty i narůstající represe Když jsem z Gruzie před Vánoci odjížděla, zmítaly jí každodenní demonstrace v téměř všech gruzínských městech. Nyní jsem zpátky a velkým překvapením pro mě je, že se ulice větších měst stále plní lidmi, kteří si pro svou zemi přejí jiné směřování. Vláda se ale postarala o to, aby protestujících bylo mnohem méně, a to skrze omezení, které stojí proti občanským svobodám a svobodě projevu.
Na začátku února 2025 představila vládní strana návrh zákonného balíčku, který výrazně zpřísňuje tresty za přestupky spojené s veřejnými shromážděními. Jak upozornila organizace Human Rights Watch, navržené změny zahrnovaly mimo jiné zvýšení maximální doby zadržení za drobné administrativní přestupky z 15 na 60 dní, tresty od pěti do deseti let vězení za „odpor vůči policii“ a nově definované skutkové podstaty „urážky veřejného činitele“ nebo „výtržnictví“. Vládní zástupci obhajovali návrhy tvrzením, že „temné síly“ se snaží destabilizovat stát – podle vlivného poslance Mamuky Mdinaradzeho jejich původ „nelze oddělit od amerického velvyslanectví v Tbilisi“.
Represe se však neomezují pouze na přímé účastníky demonstrací. Jak uvedla agentura Reuters, gruzínská prokuratura zahájila trestní stíhání proti lidem, kteří pomáhali organizovat finanční sbírky na právní pomoc a úhradu pokut pro zadržené. Jejich účty byly zmrazeny a úřady oznámily, že jsou vyšetřováni pro podezření z „pokusů o sabotáž“ a „podkopávání ústavního pořádku“.
Paralelně s těmito zásahy dochází k systematickému nátlaku na nezávislá média. Novináři v Gruzii čelí rostoucímu tlaku ze strany policie, která při domovních prohlídkách zabavuje telefony a notebooky. Redakce některých menších médií byly opakovaně vystaveny prohlídkám i výslechům. Výrazným případem je zatčení novinářky Mzie Amaghlobeli, která se stala symbolem odporu proti omezování svobody tisku. Její kauzu sleduje řada mezinárodních organizací, pravidelně na ni upozorňuje například Amnesty international, které poukazují na zásadní porušování práva na spravedlivý proces.
Nezávislá žurnalistika i možnost svobodně projevit svůj názor jsou dnes v Gruzii stále rizikovější. Proto také v pátek večer na náměstí v Kutaisi potkávám jen malou skupinu demonstrantů. Neznamená to ale, že by protestní duch vymizel – jen se přesunul do stínu rostoucí represe.
Volání o pomoc i odstrašující případ Přestože představitelé vlády opakovaně prohlašují, že cílem zůstává vstup do Evropské unie, konkrétní kroky ukazují opačný trend. Vláda postupně omezuje občanská práva a svobody, zasahuje do nezávislosti médií a oslabuje principy právního státu. Domácí protesty interpretuje jako důsledek zahraničních zásahů, zejména Západu, což připomíná rétoriku použitou během ukrajinského Euromajdanu v roce 2014 a nyní i prohlášení slovenského premiéra Roberta Fica. Rétorika o evropské budoucnosti se tak stále více rozchází s realitou, v níž dochází k posilování moci jedné politické strany, potlačování opozice a postupnému přibližování Rusku.
Vývoj v Gruzii tak představuje téma, které by nemělo uniknout ani české veřejnosti. Když jsem v Tbilisi mluvila s nezávislými novináři, lidskoprávními aktivisty a lidmi z neziskových organizací, ptala jsem se jich, co můžeme udělat my v České republice. Jak jim můžeme pomoct, když se cítí být pod tlakem, izolovaní a často i fyzicky ohrožení. Všichni odpovídali stejně: hlavně o tom mluvte. Šiřte informace. Nenechte nás zmizet z pozornosti.
Ve světě se dnes děje tolik krizí zároveň – válka na Ukrajině, celá situace v USA, Blízký východ –, že se Gruzie snadno propadá pod povrch globálního zájmu. Přitom jde o zemi, která dlouhodobě bojovala za evropské hodnoty, svobodu slova a otevřenou společnost. Nyní se ale ocitá na velmi nebezpečné křižovatce, kde jsou tyto hodnoty systematicky podkopávány.
Gruzínci také říkají ještě něco: dívejte se na nás jako na zrcadlo, jako na varování. To, co se děje tady, se může velmi rychle dít i jinde. Nástup autoritářských tendencí, rozklad důvěry v demokratické instituce, útoky na média a občanskou společnost – to není jen vzdálený problém nějaké malé kavkazské země. Je to globální trend. A týká se i nás.
V České republice nás letos na podzim čekají parlamentní volby. Půjde o zásadní rozhodnutí: chceme i nadále patřit k demokratické Evropě, nebo se necháme ukolébat řečmi o stabilitě a „národním zájmu“, které mohou – stejně jako v Gruzii – skrývat cestu k větší centralizaci moci, omezení svobod a geopolitickému odklonu? Od roku 1989 jsme ušli obrovský kus cesty. Vybudovali jsme právní stát, svobodná média, zakotvili jsme se v EU a NATO.
To všechno ale není samozřejmé ani nevratné. Stačí málo – několik volebních cyklů, dostatečně hlasité manipulace a dostatečně unavená veřejnost – a může se začít dít totéž, co dnes sledujeme v Gruzii. Proto nesmíme být lhostejní. Nejen vůči tomu, co se děje v Gruzii, ale i vůči tomu, co se děje u nás. A právě i proto má smysl se o Gruzii zajímat. Kvůli solidaritě, kvůli spravedlnosti – ale i kvůli naší vlastní budoucnosti.
Proboha!
Žena.cz|
Magazín - Aktuálně.cz|
Žena-in.cz|
HN.cz|