CENTRUM.CZ > In-lifestyle.cz > dnes, 03:13

„Dcera se do školy těšila, ale po pár měsících byla jako vyměněná,“. Když matka zjistila, že ji šikanují, měla jedinou možnost

| 3 min

Sdílet

Příběh paní Mileny bohužel není nic výjimečného. Děti se ve školách často stávají terčem pro ostatní děti a dost často se objevuje šikana. V tomto případě je nejsmutnější to, že se jedná o děti z první třídy základní školy.

Fotografie malé dívky

Zdroj: Foto: Freepik, malá dívka, ilustrační foto

Do redakce In-Lifestyle nám napsala paní Milena. Ráda by svým příběhem varovala ostatní rodiče a upozornila na fakt, že některé děti umí být zákeřné, i když jsou ještě malé. Jména jsme v textu na přání autorky změnili.

Šikana v první třídě

Dcera paní Mileny chodí do druhé třídy a chodí tam ráda. První rok školní docházky byl ale pro holčičku ze začátku peklo. Byla za tím jedna její spolužačka, kterou paní Milena popisuje jako malou „šikanátorku“.

Když je vaše dítě ve škole nešťastné

Klárka se do první třídy moc těšila. Je to věčně usměvavá, upovídaná a hodná holčička.

První dny ve škole Klárka doslova zářila. Každý den mi říkala, co se učili nového, prostě taková ta přirozená radost. Jenže po dvou měsících se chování Klárky začalo měnit. Klárka se míň smála. Ráno byla jako zpomalený film, do školy se jí nechtělo a nechtěla se o škole bavit. Říkala jsem si, že je jen unavená, ale bylo to čím dál tím horší. Pokaždé, když jsem se jí ptala, jestli ji něco trápí, jen zavrtěla hlavou, že ne.

„Čeká mě péče o nemocnou matku, ale nevím jestli to zvládnu,“ říká paní Jitka. Důvodem je její chování

Jeden den, když se koupala, jsem si všimla, že má na noze, na zádech a na rameni modřiny. Ptala jsem se jí, kde k nim přišla. „To nic, to zmizí,“ odpověděla rychle. To už jsem ale byla v pozoru. Večer jsem si k ní lehla do postele. „Klárko, ty víš, že mi můžeš říct všechno, že jo? Já ti můžu pomoct, ale musíš se mnou mluvit,“ říkala jsem jí klidným tichým hlasem, ale uvnitř jsem řvala a brečela.

První třída a šikana mi nešly dohromady

„Já nechci žalovat, to se nedělá,“ šeptala mi Klárka. Vysvětlila jsem jí, že určité věci žalování nejsou a naopak, že pokud se jí děje něco, co není v pořádku, musí mi to říct. „Mami, Deniska mi ubližuje,“ řekla mi a rozbrečela se. Pak jsem se dozvěděla, že ta droboučká blondýnka naši Klárku každou chvíli praští pěstí, narazí ji na stůl, podrazí jí nohy, tahá ji za vlasy, občas jí ukradne tužku a sprostě jí nadává. Vůbec jsem nechápala, kde se to v té holčině bere.

Klárce jsem vysvětlila, že to musíme řešit se školou. Pochopila to, až když jí došlo, že tak Deniska přestane ubližovat i ostatním dětem.

Škola se k tomu postavila dobře. Měla ale reagovat dřív

Vše jsem probrala s třídní učitelkou, pak s výchovnou poradkyní, s ředitelkou a se školní psycholožkou, která do školy dochází. Psycholožka mi řekla, že ta malá šikanátorka to nedělá proto, že chce dětem ublížit, ale proto, že si získává jejich pozornost. Učitelky slíbily, že budou ostražitější a s Deniskou i její maminkou začala pracovat psycholožka a výchovná poradkyně.

Fotografie dvou dívek ve škole na zemi u lavic — Foto: Freepik, dvě dívky ve škole na zemi u lavic, ilustrační foto

Situace se pomalu uklidnila. Naše Klárka se zase začala těšit do školy. To, proč to Deniska dělala, jsem se jí pokusila s citem vysvětlit. A víte co? Ta moje malá cácora k tomu přistoupila po svém. Začala se s Deniskou víc kamarádit. Pokud mé dceři nebo jinému dítěti něco provedla, už reagovala jinak. „Mami, já ji vždycky řeknu, že se mi to nelíbí a že jestli chce, abysme byly kamarádky, ať to nedělá. A ona už to skoro vůbec nedělá. Jenom někdy na to zapomene, ale koukej, modřiny už nemám,“ říkala mi po čase moje dcera a s úsměvem od ucha k uchu mi ukazovala své tělíčko.

Teď ve druhé třídě Klárka s Deniskou už problémy nemá a jsou velké kamarádky. Holčina už není šikanátorka. Sice občas ještě něco dětem vyvede, ale už to není o násilí a modřinách. Je vidět, že se s ní pracuje.