Písmo nás opakovaně varuje před lhostejností vůči cizincům. A přesto se k migrantům často chováme jako k nepřátelům, místo abychom v nich viděli bratry a sestry. Papež František zdůrazňoval, že to, jak přistupujeme k těm nejzranitelnějším, nevypovídá jen o nich – ale především o nás samotných. Pokud ztratíme soucit, ztratíme i kus vlastního lidství.
Varování před útiskem přistěhovalců nacházíme již na několika místech Starého zákona. Hospodin připomínal vyvolenému národu, že oni sami byli přistěhovalci v egyptské zemi, a že právě tato zkušenost je měla naučit soucitu. Zřejmě ne vždy, a proto se opakují apely na spravedlnost a solidaritu vůči příchozím, stejně jako vůči sirotkům a vdovám. V Novém zákoně pak nacházíme připomínku Ježíšových slov v podobenství o posledním soudu: „Byl jsem cizincem a přijali jste mě.“ (Mt 25,35)
V novodobé historii Ježíšova slova nacházejí ozvěnu v apoštolské konstituci Exsul familia Pia XII. z 1. srpna 1952. Papež v ní vyjadřuje obavy o osud velkého množství lidí, kteří se v důsledku ničivé války stali válečnými vysídlenci. Titul dokumentu odkazuje na nazaretskou rodinu, prchající před hněvem krále Heroda do Egypta. Připomínka této události posiluje církev v péči o poutníky, cizince, vyhnance a vůbec všechny emigranty.
Osud migrantů ležel mimořádně na srdci také papeži Františkovi. Zkušenost lidí hledajících práci v novém domově sdíleli oba jeho rodiče, kteří se narodili jako potomci migrantů. Při čtení papežovy autobiografie Naděje před námi vyvstávají obrazy náročných podmínek lidí opouštějících své domovy: nekalé praktiky těch, kdo lákali k vystěhování, nebezpečí na lodi a těžká práce v novém domově. Chudoba a nezaměstnanost v tehdejší Itálii však přesto nutila lidi vydat se na riskantní cestu s nadějí, že jinde si budou moci opatřit živobytí. I proto po svém zvolení popežem směřovala jeho první cesta mimo Řím na ostrov Lampedusa. Krátce před jeho cestou zde při ztroskotání lodi zahynulo více jak 300 obětí. V emotivně laděné homilii pronesené na lampeduském sportovišti Arena varoval před šířící se lhostejností: „Adame, kde jsi? Kde je tvůj bratr?“ Papež František připomněl tyto dvě otázky, které klade Bůh na počátku dějin lidstva – a které klade znovu a znovu, i nyní, právě nám. Dodal, že bychom si měli položit ještě třetí otázku: „Kdo z nás pláče nad touto skutečností a nad fakty, jakými jsou ona zmíněná úmrtí bratří a sester?“
V poselství zaslaném v roce 2019 při příležitosti Světového dne migrantů a uprchlíků, příznačně doplněném podtitulem „Nejde jen o migranty“, vysvětluje papež František migraci v kontextu celé společnosti. To, jak přistupujeme k migrantům, svědčí o nás, o našich vztazích, o našem žitém křesťanství. Tím, jak se k nim chováme, současně vypovídáme i o sobě a utváříme svou vlastní osobnost. Nejde jen o migranty, jde také o náš strach, o naše lidství, o křesťanskou lásku – jde o celou osobu, o všechny lidi. Jde o to, abychom nikoho nevylučovali, abychom dali posledním na první místo.
Odpověď na migraci lze podle papeže Františka shrnout do čtyř sloves: přijímat, chránit, podporovat a začleňovat. A to neplatí jen o migrantech a uprchlících, ale o všech těch, kdo žijí na periférii naší společnosti. To, jak se budeme chovat k migrantům, se propíše do všech našich vztahů, do života celé společnosti. Jde o naši přítomnost a budoucnost – o to, jak dokážeme číst znamení času. Pokud se uzavřeme do lhostejnosti a exklusivity, ztratíme především hodně z našeho lidství a uzavřeme si možnost porozumět druhým, společnosti, světu. Mentalita lhostejnosti nám zavře oči – a budeme slepí právě tehdy, když bychom potřebovali ostrý zrak.
Postoj k migrantům ukazuje na mravní odolnost společnosti. Migrační krize v roce 2015 vyvolala otřesy na evropském kontinentu. K ekonomickým migrantům přibylo velké množství uprchlíků z oblastí rozvrácených válkami – především ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Islámští extremisté právě natáčeli svá hrůzostrašná videa a Evropané pod jejich vlivem si spojovali tyto uprchlíky s pachateli zvěrstev, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o oběti. Na strachu se přiživovali populističtí politici, kteří se předháněli pouze ve rychlosti stavění plotů, nikoliv v konstruktivním řešení, které zaznívá v poselství papeže Františka. I on sám se jasně vyjadřoval, že každý stát má právo bránit a chránit své společenství před těmi, kdo se dopouštějí násilných trestných činů, současně ale vždy naléhal na důstojné zacházení s migranty. Byl si dobře vědom, že se stávají až příliš často terčem útoků, jako by oni sami byli příčinou všeho zla ve společnosti.
Aktuálně probíhající deportace migrantů nařízené prezidentem Trumpem představují výsměch těmto principům. Bez přehánění můžeme mluvit o lovu na migranty. Nedávno byli věřící diecéze Nashville ve státě Tennessee ubezpečeni, že nemají povinnost účastnit se nedělní mše svaté, pokud by jim hrozilo nebezpečí – tedy to, že budou zadrženi příslušníky Úřadu pro imigraci a cla (ICE). Kontroly totiž s oblibou probíhaly na příjezdových komunikacích. Zadrženým osobám jsou upírána jejich práva a hrozí jim okamžitá deportace. Trump opakovaně používá na adresu migrantů nenávistný slovník a hovoří o nich zásadně jako o nebezpečí pro zemi, o kriminálních živlech, o těch, kdo „otravují krev země“. Namísto křesťanské lásky k bližnímu rozdmýchává nenávist. Pro legalizaci svého postupu se pokusil využít zákon o nepřátelských cizincích z roku 1798. Soudkyně Patricia Millet prohlásila, že i nacistům se podle tohoto zákona dostalo lepšího zacházení, než je tomu nyní.
Na začátku června navýšil Bílý dům požadavek na počet zadržených migrantů k deportaci na 3 000 osob za den. Tento příkaz je už ze své podstaty v rozporu s právem a spravedlností. Nikdo nezpochybňuje, že by neměli být deportování ti, kdo se dopouštějí kriminálních činů a představují bezpečnostní riziko. To však vždy vyžaduje posouzení každého jednotlivého případu – a ne plnění kvóty bez ohledu na to, kdo je zadržen. Kritici, včetně představitelů církve, poukazují na nevyhovující a zastaralé imigrační zákony. Legislativa je nesmírně komplikovaná; navíc žadatelé o víza z některých zemí vůbec nemají šanci na regulérní vyřízení žádosti. Problém vyvstává také v případě dětí dočasných přistěhovalců, které vyrostly v USA a po dosažení věku 21 let ztrácejí svůj legální status – a hrozí jim deportace do země, kterou vůbec neznají.
Namísto přijímání zákonů, které by migraci řešily s respektem k ochraně lidské důstojnosti – jak po nich volají i američtí biskupové – probíhá plošné nahánění osob, často podněcované skrytým rasistickým podtónem. Další posilování pravomoci ICE jen roztáčí spirálu svévole. Tato cesta je devastující pro celou americkou společnost. Příslušníci ICE si osvojili mentalitu, že na předpisy se až tolik nehraje; zadržení mohou být libovolně šikanováni a omezována jim práva. Společnost se rozděluje na privilegované a na druhořadé. Lidé bez řádných dokumentů se stávají skupinou, kterým lze upírat ta práva, která jim podle zákona náleží. Přitom nejde o „pochybné existence“, ale o řádné členy společnosti, kteří žijí v USA řadu let, pracují, platí daně a založili zde rodiny. V důsledku nových opatření byla také odebrána ochrana těm, kteří spadají do kategorie zranitelných osob.
Současný postup americké administrativy neprospívá ničemu dobrému. Ve snaze odvrátit pozornost od jiných problémů – například od Trumpova „Velkého krásného zákona“, tedy nových daňových a dotačních opatření vedoucích k dalšímu zadlužování, nebo od chaotické celní politiky – se osvědčuje taktika vybrat si někdy obětní berány. Jak jsme zažili v minulosti na mnoha místech planety, označí se skupina za „zdroj problémů“ – a tato skupina se stane obětí pronásledování. Nejde o migranty jako takové, ale o to, na koho se ukáže prstem nenávisti. Až dojdou migranti, ocitne se na řadě někdo další. Ministerstvo vnitřní bezpečnosti USA nedávno zveřejnilo na síti X grafiku s obrázkem strýčka Sama, jak přibíjí plakát s nápisem: „Pomozte své zemi a sobě. Nahlaste všechny cizí vetřelce.“ Pod tím je uvedeno telefonní číslo ICE. Až moc mi to připomnělo komunistická padesátá léta.
Detroitský arcibiskup Weisenburger říká, že nemůžeme mlčet tváří v tvář politice, jejímž výsledkem je lidské utrpení, rozdělování rodin a surové zacházení s migranty bez dokumentů. Skutečné dobro společnosti vychází z respektu k právům všech, z přijímání, ochrany a integrace těch nejslabších. To neznamená rezignaci na řádnou a legální migraci, ale – jak zdůrazňuje – rozvoj společnosti nemůže proběhnout na základě privilegií některých a obětování jiných. „To, co je postavené na základě síly, a ne na pravdě o rovné důstojnosti každé lidské bytosti, začíná špatně – a špatně také skončí.“ Weisenburger není jediným americkým biskupem, který hájí práva migrantů. Na jejich obranu vystoupil také John Wester, arcibiskup ze Santa Fe, a arcibiskup Timothy Broglio, předseda americké biskupské konference.
Pokud si myslíme, že je možné svévolně omezit práva některé skupiny, nemůžeme nikdy vytvořit spravedlivější společnost. Pokud přijmeme slovník, který dehonestuje a vylučuje některou skupinu, škodíme sami sobě. Ubíráme si – ze svého lidství –, protože přestáváme vidět člověka s jeho jedinečností, lidskou důstojností, nadáním a schopnostmi. To, co odepíráme druhému, odebíráme i sami sobě; zatvrzujeme svá srdce a redukujeme své lidství. Evangelista Matouš nám vzkazuje: „Jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.“
Proboha!
ArmádníZpravodaj.cz|
i60.cz|
Hospodářské noviny - Názory|
SportWin » bavme se sportem|
Zprávy - Aktuálně.cz|