Andrea (69): Manžel je fixovaný na auto. Já bych ho však nejraději prodala, hned bychom se měli lépe

Sdílet

nechápe

Zdroj: Freepik

Muž a auto bývá nerozlučné spojení. Něco jako žena a kabelka… Obojí je pro život praktické, leckdy nutné. Přesto i zde existují okamžiky, kdy je třeba z určitých standardů slevit. Andrea ani její manžel penězi zrovna neoplývají, vůz přesto „živí.“ Ne však proto, že by ho potřebovali, ale čistě jen kvůli manželově speciální lásce…

S Frantou jsme spolu více než čtyřicet let. Nikdy nikdo druhého nepodvedl, vždy jsme drželi při sobě. Prvotní láska se s roky přetavila na jistotu a tím i na celkem příjemný stereotyp. Františkovi nemohu takřka nic vytýkat, jen v poslední době mě čím dál tím více trápí jeho až dětinská láska k automobilům. Konkrétně k jednomu. Své „autíčko“ totiž musí dole před barákem mít, i kdyby „na chleba nebylo“.

Alice (51): Po padesátce jsem si udělala řidičák. Manžel se mi smál, ale teď chce, abych ho vozila

Přestala jsem kvůli němu řídit

Dříve mi jeho nákladný „koníček“ nevadil. Jenže s přibývajícími roky a především sumami měsíčních složenek se žije s něčím finančně tak nenasytným, jako je osobní vůz, těžko.

Mít auto je u nás bohužel jakási tradice. Na všechny jsme vždy šetřili společně a první si pořídili už v 70. letech. Zatímco manžel tehdy jásal, já měla z motorového „mazlíčka“ minimum radosti. Vůz si brzy přivlastnil a situace nakonec dopadla tak, že zatímco on jím jezdíval denně do zaměstnání, já musela trpět v hromadné dopravě.

„Tak proč sis nedupla?“ napadne leckoho. Jenže významnou roli zde hrála rozdílná pracovní doba. Někdy jsme spolu i jeli, ale takový den šlo spíše nazývat svátkem. Ač jsem měla řidičák, důvěra v šoférování tímto „neježděním“ nakonec otupěla natolik, že už jsem za volant neusedla nikdy. Auta tím pádem bývala „výhradním majetkem“ muže.

Aneta (44): Můj muž mě pořád nutí řídit auto. Ale já už si za volant nesednu, nejen kvůli jeho ponižování

Už jsem žádné auto nechtěla

Roky plynuly a během nich se v naší rodině vystřídalo šest vozů. Sousedé a kamarádi jezdívali za ušetřené peníze běžně na dovolené, případně pořizovali nové vybavení domácností, jen u nás se trčelo doma, nic se nepředělávalo a šetřilo se. Na co? No přece na ještě lepší auto. V produktivním věku mi tato „skvrnka“ v manželství nevadila. Jak už jsem řekla, Franta jiné neřesti neměl. Jenže pak vše nabralo neuvěřitelný spád…

Doba se měnila, cifry na složenkách astronomicky rostly a síly ubývaly. Nakonec jsme oba skončili v důchodu, rádi, že vůbec fungujeme. „Tak alespoň máte auto,“ reagovala kdysi moje sestra. Jenže omyl. S rapidním úbytkem peněz u nás přišlo ještě větší šetření a autem se už jezdilo pouze svátečně. Drahý benzín, drahé poplatky, drahé všechno.

„Jakmile tahle potvora doslouží, půjde do šrotu a nové žádné!“ rozhodla jsem.

Zuzana (35): Kondiční jízdy probíhaly děsivě. Instruktor byl starý chlívák, co nešel pro narážku daleko

Snad nepřijdeme i o střechu nad hlavou

Když poslední vůz skutečně dosloužil a manželovi ten čas již táhlo k sedmdesátce, radovala jsem se, že je konec. Žádné auto znamenalo více potřebných peněz do všedního rozpočtu. Ale to jsem Frantu špatně znala. Jako kdyby snad tušil, šetřil si během let tajně peníze a jednoho krásného dne nám pod okno paneláku přivezl opět nový vůz. Zatímco on jásal jako dítě, mně málem trefil šlak. Brečela jsem, pohádali jsme se a já mu doporučila, ať si raději koupí model, když tolik lpí na autech, jenže vše marné.

Manžel svým miláčkem sice už sotva kdy vyjede, zato téměř každý den za ním musí jít ven. Naposledy mě doslova šokoval, když jsme si z DVD promítali film a venku začalo pršet. V tu chvíli zajásal, vstal, až mě málem porazil, film zastavil a hlava nehlava letěl s hadrem v ruce k autu.

„Kam? Proč?“ nechápala jsem. On, že prý ho jen očistí, když už je mokré. Nešlo mi to do hlavy. A ještě více nechápu, co bude dál, když už teď žijeme z ruky do pusy. Prodej auta by byl v současné době jedině rozumný. Jenže mám pocit, že pokud něco takového na vlastní pěst za jeho zády vyjednám, s Frantou to snad sekne o zem. A tak čekám, co bude zítra, pozítří, za měsíc, za rok… Jen doufám, že kvůli té kraksně jednou nepřijdeme i o střechu nad hlavou.

Další příběhy ze života →

Slávka (38): Utajila jsem před manželem, že jsem poškrábala auto. Stačil mi k tomu lak na nehty

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.