Adam je rozčarovaný ze své manželky. Ukázalo se totiž, že je pověrčivá až hrůza. Rozhazuje po bytě sůl a tvrdí, že se musí chránit před zlými duchy.
Vždycky jsem stál nohama pevně na zemi. Logika, fakta, důkazy – to byl základ mého života. Když jsem požádal Kláru o ruku a vzali jsme se, byl jsem přesvědčený, že nás čeká normální společný život. Měli jsme plány: cestování, dům se zahradou, časem děti.
Manželka mě šokovala
Nic nenasvědčovalo tomu, že se náš život promění v noční můru. Nejdřív to vypadalo jen jako podivné, ale neškodné zvyky. Česnek zavěšený u vchodových dveří je sice zvláštní věc, ale třeba je to nějaká stará rodinná tradice. Jenže pak se začaly dít věci, které už jsem nedokázal přejít. Zrcadla svázaná červenými stužkami visela nad dveřmi, v rozích obýváku a ložnice se objevila rozsypaná sůl, pod polštáři jsme měli pytlíčky se sušenými bylinkami.
Jednou večer jsem stál ve dveřích kuchyně a pozoroval Kláru, jak soustředěně sype sůl do rohu. Chvíli jsem sledoval, jak rozhazuje bílé krystalky, ale pak jsem to už nevydržel. „Proč všude sypeš sůl? K čemu to jako je?“ zeptal jsem se.
„Je to ochrana proti zlu! Přitahuješ špatnou energii!“ vyštěkla a vzhlédla ke mně.
„Prosím tě, vždyť nejsme ve středověku!“ vyklouzlo mi. Hned jsem toho litoval.
Vybuchla. Začala křičet, že jí nerozumím, že ji ignoruju, že všechno to dělá jen kvůli nám. Kvůli tomu, co se prý ukrývá za našimi dveřmi. Díval jsem se, jak se jí třesou ruce, jak jí po tvářích tečou slzy a ona zmateně přechází kuchyní.
„Myslíš si, že do našeho domova tahám zlé duchy? Že já jsem to nebezpečí?“ zeptal jsem se skepticky.
„Ty tomu prostě nerozumíš! Nechceš mě poslouchat!“ křičela a pak se rozplakala. „Já se jen snažím chránit nás, a ty to všechno ničíš!“
Cítil jsem se bezmocný. Nevěděl jsem, jak ji uklidnit, jak ji vytrhnout z toho transu. Díval jsem se na ženu, kterou miluju, a přitom jsem měl pocit, že jsme každý na jiné planetě.
Navrhl jsem jí terapii
Druhý den jsem se snažil chovat, jako by se nic nestalo. Přišel jsem z práce, sedl jsem si k večeři, mluvil o tom, co se dělo v kanceláři. Dělal jsem, že je všechno v pořádku, ale stejně mě to žralo. „Klárko, řekni mi... odkud se to bere? Čeho se tak bojíš?“ zeptal jsem se tiše, skoro šeptem, jako by jemnost mohla zahnat její strach.
Klára se na mě podívala – oči měla zarudlé, unavené, jako by nespala už několik nocí. Myslel jsem, že neodpoví, ale pak tiše, téměř jako modlitbu, pronesla: „Ty to nechápeš... Já se musela chránit celý život. Už když jsem byla malá, přicházeli ke mně zlí duchové. Viděla jsem je ve snech, cítila jejich dech na krku. Vracejí se... hledají mě...“ pronesla a hlas se jí zlomil. V jejích v očích jsem viděl něco na hraně šílenství a zoufalství.
„To jsou přece jen pověry, lásko. Co kdybychom si o tom s někým promluvili? Třeba s nějakým terapeutem...“ navrhl jsem opatrně.
„Nepotřebuju žádnýho doktora!“ zaječela. „Vím, co dělám!“ dodala a zaťala pěsti.
Zmlkl jsem. Slova už nestačila. Měl jsem pocit, že není normální, ale někdo, kdo žije ve vlastním světě plném démonů, strachu a stínů, které já nevidím...
Přicházím o svou manželku
O pár dní později jsem přišel domů, Klára seděla u stolu s nepřítomným výrazem. Neřekla ani slovo a já byl příliš unavený na to, abych se ptal. Ve vlastním bytě jsem si připadal jako host. Vešel jsem do ložnice a něco na nočním stolku upoutalo mou pozornost – malá černá kartička, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Vzal jsem ji do ruky a srdce mi vynechalo jeden úder. Byla to vizitka a stálo na ní: Madame Irena – duchovní poradenství, očista energií. Okamžitě jsem šel za Klárou. „Kdo to je?“ zeptal jsem se.
„Adame...“ začala, ale hlas se jí zlomil. „Nechtěla jsem tě do toho zatahovat.“
„Zatahovat? Ty jsi mě do ničeho nezatáhla už měsíce! Rozhazuješ sůl, mluvíš na měsíc, spíš s bylinkami pod hlavou – a teď zjistím, že ti radí nějaká cizí ženská...“
„Madame Irena mi pomáhá...“ zašeptala. „Chrání mě. Kdyby nebylo jí, už bych tady možná ani nebyla... Jen ona mě drží nad vodou. Jen ona mě chrání před tím, co mě pronásleduje...“
„Něco tě pronásleduje...“ zopakoval jsem otupěle.
„Ty tomu nerozumíš!“ vykřikla znovu. „To zlo je kolem mě už od dětství. Přitahuju ho! Cítím to celý život. A Madame Irena ví, jak to zastavit. Učí mě, jak se chránit.“
Jak jsem mohl žít po boku někoho, kdo v sobě nosil tak silnou víru v něco, o čem jsem neměl ani tušení? „Kláro, to zní jako sekta. To je manipulace. Ta ženská ti lže, vysává z tebe energii a možná i peníze.“
Rozplakala se. Křičela, že ničemu nerozumím, že všechno kazím, že mám toxickou energii, že já jsem ten, kdo přitahuje temnotu. Díval jsem se na svou manželku. Plánoval jsem s ní prožít celý svůj život. A přitom jsem před sebou měl cizí ženu – někoho, kdo celé měsíce vykonával rituály, mluvil s osobou, která jí podle mě popletla hlavu. Cítil jsem nejen zmatek, ale také ztrátu...
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Související články