<p>Právě takový moment nedávno popsal vlakvedoucí Adam na sociálních sítích. Jeho příspěvek během pár hodin sdílely tisíce lidí. V komentářích se objevovaly desítky podobných zkušeností. A jak se zdá, tiché oddíly u nás čelí tichému úpadku, za který sice stále platíme, ale služeb se zřejmě už nedočkáme. </p><p><strong>„Tento týden poněkolikáté – školní skupina s místenkami obsadila tichý oddíl. Ostatní cestující se na mě jen zoufale dívali. Všichni očima prosili o pomoc,“</strong> popisuje Adam situaci, která se opakuje víc, než by bylo zdrávo. A jak uvedli ostatní diskutující, je to poněkolikáté, co učitelky absolutně nerespektují pravidla tichého oddílu, kde lidé chtějí sedět v tichosti.</p><h2>Když je slušnost na obtíž</h2><p>Adam přistoupil k cestujícím s tradiční žádostí o klid: „Dobrý den, prosím všechny v tomto oddíle o ticho, jste v tichém vagónu.“ Reakce učitelky však všechny přítomné zaskočila, a je vidět, že absolutně není vzorem pro děti a nerespektuje nastavená pravidla v takovém vagonu. <strong>„Vidíte snad, že tu sedíme s dětmi a máme místenky,“ </strong>odvětila mu lehce arogantně a více se s ním nechtěl abavit.</p><p>Když jí Adam vysvětlil, že i přes místenky platí v tichém oddíle zvláštní pravidla, která platí pro každého bez výjimky, dostalo se mu odpovědi: <strong>„A co mám podle vás dělat? Zalepit dětem pusu?“ </strong>A v tu chvíli to byl právě průvodčí, kdo zachoval klid. Nabídl učitelce přemístění do jiného oddílu, kde nebude nikomu vadit. Zároveň dodal: „Nemusíte brát upozornění jako útok. Všechno se dá vyřešit v klidu.“</p><p>Jenže tahle výměna není výjimkou. Podobné situace zažívají pravidelní cestující dnes a denně. V diskuzích se často opakuje argument: Vždyť jsou to jen děti. A ano, hluk k nim prostě patří. Ale i děti (nebo spíš jejich doprovod) musí znát pravidla, zvlášť když cestují veřejnou dopravou. </p><h3>Učitelka, která by měla jít vzorem</h3><p>Tiché oddíly nejsou výmyslem pro puntičkáře. jsou tu pro ty, kteří hledají klid. Lidé na cestách často pracují, čtou, nebo si jen potřebují odpočinout.<strong> „Cestuji vlakem každý týden. Tichý oddíl si záměrně připlácím, protože vím, že tam bývá klid. Jenže poslední dobou je to spíš sázka do loterie,“</strong> popisuje Lenka, která dojíždí za prací z Brna do Olomouce. </p><p>Podobnou zkušenost popisuje i student Marek: <strong>„Jednou jela vedle mě paní, která si hodinu telefonovala. Upozornil jsem ji, že jsme v tichém vagónu. Odsekla, že má místenku, ať se přestěhuju já,“ </strong>dodal student, který se rád v tichém oddílu učí na své zkoušky na vysoké škole.</p><p>Možná je jádrem problému právě to, že pro někoho je místenka jako právo na všechno. Společenská dohoda, že existují zóny, kde platí jiná pravidla, se ztrácí v překladu. Přitom řešení je jednoduché: pokud vím, že skupina bude hlučná (což školní výlety často bývají), prostě neobjednám místa do tichého oddílu. A pokud už omylem ano, není nic snazšího než situaci vyřešit v klidu a přesunout se jinam.</p>
