<p>Měla jsem za sebou náročný týden a tenhle malý výdech byl přesně to, co jsem potřebovala. V parku už bylo pár maminek s dětmi, někdo venčil psa, všechno vypadalo naprosto normálně. Jenže za pár minut jsem si všimla něčeho zvláštního.</p><p>Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Malá holčička – mohlo jí být tak pět, šest let – stála opodál, nedržela se ostatních dětí, a pořád se na mě dívala. Ne zvídavě, jak děti občas dělají. Jinak. Smutně. Spíš jako by čekala, až si jí někdo všimne. Na sobě měla lehkou mikinu, která už něco pamatovala, a tepláky, které jí neseděly. Bylo celkem chladno, ale ona neměla ani bundu. </p><p>Během pár minut přišla blíž, opatrně, skoro neslyšně. Zastavila se pár kroků ode mě a zůstala stát. Usmála jsem se na ni, jestli si třeba nechce hrát s mými dětmi, ale nereagovala. A pak najednou natáhla ruku a chytla mě za prsty. Řekla potichu: „Můžete mi pomoct? Já nechci domů.“</p><p>Zamrazilo mě. Tohle nebyla hra, tohle nebyl vtip. Dítě, které vás cizí v parku chytne za ruku a prosí, že nechce domů, to není běžné. Klekla jsem si k ní, zlehka se zeptala, co se děje. Neodpověděla, jen sklopila oči a začala se celá třást. Vypadala unaveně, bledě, měla drobné modřiny na rukou – ty si děti snadno udělají, říká se. Ale když je vidíte zblízka, víte, že tohle není z hřiště. Zavolala jsem hned na linku 158 a nahlásila, co se stalo. </p><p>Snažila jsem se přitom mluvit klidně, aby se malá nebála ještě víc. Nechtěla jsem ji nechat samotnou ani na vteřinu, bála jsem se, že uteče, nebo že přijde někdo, kdo ji hledá – někdo, za kým by nechtěla jít. Za chvíli dorazila hlídka, a i když jsem čekala, že malá zpanikaří, držela se mě dál. Jako bych pro ni byla jediná jistota, kterou v tu chvíli měla.</p><p>Policisté s ní mluvili velmi jemně, vzali si ji stranou, nabídli jí deku a něco malého k jídlu, a já tam stála, celá v šoku, a říkala si, co asi doma zažívá. Později jsem se dozvěděla, že ji opravdu týrali. Že ji sociálka už měla v hledáčku, ale nikdo z okolí nic konkrétního neoznámil. </p><p>Že ta malá sama našla odvahu říct dost. A že si mě v parku nevybrala náhodou – že stála stranou a pozorovala, koho z dospělých může oslovit, kdo se jí nebude smát, kdo ji nepošle pryč. Vybrala si mě. Doteď nechápu proč. Možná jsem vypadala jako někdo, kdo má čas, nebo někomu podobná, nebo to byla prostě náhoda. Ale zpětně to nevnímám jako náhodu vůbec. Spíš jako jedno z těch setkání, která vám navždy zůstanou pod kůží. </p><p>Pár dní jsem pak nemohla spát. Nešlo mi to z hlavy. Říkala jsem si, kolikrát jsem šla kolem podobného dítěte a nevšimla si ničeho. Kolik dětí nemá to štěstí, že se odhodlají promluvit. Kolik lidí se na ně nepodívá, protože mají sluchátka v uších nebo oči v mobilu. Nechci znít jako moralista, nejsem dokonalý člověk. Ale od té doby se dívám líp. Nejen na svoje děti, ale i na cizí. Nechci si někdy v budoucnu vyčítat, že jsem mohla zasáhnout a neudělala to. A pokud si někdo myslí, že je lepší neplést se do cizích věcí – tak ať. Já radši budu ta, co „se plete“, než ta, co jednou nebude moct spát.</p><p>Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na <a target="_blank" rel="noopener noreferrer">redakce@zivotcestovatele.cz</a>.</p>
